Dokumentarista Pavel Štingl se rozhodl, že ze zchátralého pražského nádraží Bubny vybuduje moderní Památník ticha. Ten má mimo jiné připomenout, že odtud byli pražští Židé deportováni do koncentračních a vyhlazovacích táborů. V rozhovoru prozrazuje, proč se rozhodl památník založit a jak odpovídá svým kritikům.
Památník ticha úzce souvisí s holocaustem. Jak se podle vás změnil pohled na téma holocaustu?
Téma holocaustu čili šoa prodělalo po válce jisté období mlčení a následně dlouhé hledání svého vlastního jazyka. Ne každý byl jako Arnošt Lustig, který o válce pořád psal, čímž se z ní vlastně léčil. Většina lidí naopak mlčela. V 90. letech pak se svými zážitky začali vystupovat pamětníci, točily se různé filmy, až téma holocaustu skoro zdevalvovalo, bylo prostě všude – na obrazovkách, v kinech i v knihách. Z holocaustu se stal v podstatě typizovaný příběh: Židy odvlekli do Terezína, pak do Osvětimi, následoval pochod smrti a válku buď přežili, nebo ne. Strašně se zjednodušilo a schází mu přesah do současnosti. Jak píše Zygmunt Bauman, udělat z holocaustu pouze součást židovské historie je pohodlné alibi.
Jak vás napadlo vybudovat Památník ticha?
V Lidicích, kde jsem před pár lety chystal historickou expozici, se nám nepodařilo vybudovat vzdělávací centrum, které by se věnovalo příčinám stigmat válek. Proto jsem přemýšlel, že bychom takové centrum mohli založit někde v Praze. V úvahu zprvu připadalo několik míst, pak jsem ale připravoval jeden díl pro dokumentární seriál o Heydrichovi a točil jsem právě na nádraží Bubny. Místo se mi zalíbilo, ale vůbec mě tehdy nenapadlo, že památník začne nakonec vznikat právě zde, kde se každý metr čtvereční vyvažuje zlatem, protože developeři tady plánují vybudovat úplně novou moderní čtvrť. Zajímavé je, že už nacistický architekt Albert Speer chtěl v pražských Bubnech taky vybudovat novou čtvrť.
České dráhy vám prý s nádražím Bubny nedělaly žádné problémy…
Ano, jednou jsem o nádraží mluvil se sochařem Jaroslavem Rónou, který chodí na fotbal malovat skicy obličejů ve vypjatých situacích. Na stejný stadion chodil taky tehdejší generální ředitel Českých drah, a tak se ho Jarda jednou zeptal, jestli by pro náš záměr nemohl věnovat nádraží Bubny. A on kupodivu souhlasil, komentoval to navíc tak, že pro něho není nic nesmyslnějšího než mít staré železniční nádraží; musí provozovat hlavně vlakový provoz, a pokud nádraží získá nový smysl, tak je to jen dobře. Proto jsme pak založili obecně prospěšnou společnost.
Proč se památník jmenuje právě Památník ticha?
Původně jsme plánovali, že se bude jmenovat památník šoa, pak jsme si ale uvědomili, že je to příliš úzké vymezení, protože nám zároveň jde o určitý přesah. Zajímají nás jak pražští Židé, kteří nádražím prošli, když byli deportováni do koncentračních a vyhlazovacích táborů, tak přihlížející mlčící většina, která to v tichu vše pozorovala. Bubenské nádraží bylo ale v létě roku 1945 tichým svědkem také divokého odsunu několika stovek pražských Němců. Ticho zde tedy reprezentuje mlčení a zároveň hledání způsobu, jak tyhle osobní i dějinné tragédie vysvětlit. Důležité je taky uvědomit si, že generace pamětníků i přeživších pomalu odchází a my se musíme právě snažit, aby po jejich odchodu nevzniklo skutečné ticho. Nestačí jejich výpovědi jen natočit na kameru, musíme hledat způsob, jak dál zprostředkovávat jejich svědectví a paměť.
Plánujete ve stálé expozici památníku věnovat se také jiným obětem II. světové války, než byli Židé?
Ve sklepě nádraží plánujeme expozici s názvem Kořeny zla, která se bude obecně věnovat modernitě 20. století a eugenice.
Měla jsem na mysli konkrétně mentálně postižené, Romy…
Ano, v kontextu expozice určitě zmíníme likvidaci mentálně postižených. Pokud jde o romský holocaust, tak to je pro mě jednoznačně námět pro výměnné výstavy, které budou probíhat ve druhé části nádraží. Téma romského holocaustu je dnes strašně potřebné a je nutné ho aktualizovat, problém však tkví v tom, že tohle téma má úplně jiný jazyk než třeba židovský holocaust. Židé mají paměť, píšou, diskutují, analyzují své zážitky, prostě ukládají své vzpomínky do textu, kdežto Romové mají zase svoje písně, všechno si nesou v sobě, minimálně něco zapisují a zároveň mají úplně jinou imaginaci. A proto také expozice o romském holocaustu musí být úplně jinak vystavena, musí tam být prostor pro velká gesta, důležitá je také jejich hudba. Mě fascinuje, kdy se tahle dvě rozdílná etnika potkají, kdy se obě setkávají tváří v tvář smrti, o tom bych rád připravil výstavu.
Pomocí značek a aplikace v mobilním telefonu se chystáte vyznačit spojení mezi nádražím Bubny a bývalým Radiotrhem, kde byli Židé seřazovaní před nástupem do transportů…
Na takzvaný Radiotrh, který se nacházel mezi dnešním Veletržním palácem a Parkhotelem se často zapomíná. Byly to dřevěné veletržní budovy, kde se prodávala tehdejší elektronika, jako byly třeba rádia, žárovky a vysavače. Jen tak pro zajímavost, bylo to přesně to místo, kde otec Oty Pavla nabízel svoje vysavače. Na podzim roku 1941 byl tenhle pavilon použit pro registraci pražských Židů, kteří po třech, čtyřech dnech, co tu přespali v jedné velké místnosti, byli z blízkého nádraží Bubny deportováni do koncentračních táborů. Chceme proto vyznačit trasu, aby návštěvníci mohli jít po stopách deportovaných Židů, aby přesně viděli, kudy šli, kde se loučili se svými blízkými. Pro 90 procent z nich to byla jejich poslední cesta. Pak návštěvníci přijdou do autentické nádražní haly, kde bude nepřetržitá projekce tváří lidí, kteří odtud byli deportováni a už se nevrátili.
Kolik bude památník celkem stát?
V tuto chvíli je rozpočet nastaven na celkem 120 milionů Kč. Má zahrnout rekonstrukci i částečnou přestavbu nádraží pro účely moderních expozic a vzdělávacího centra. Pokud bychom celý objem peněz měli, tak můžeme památník otevřít už na podzim roku 2016, tedy k 75. výročí prvních židovských transportů z Prahy. To se nám však nejspíš nepodaří, což neznamená, že by se to nepodařilo vůbec. Bude to třeba o rok později. Mezitím nejspíš uspořádáme několik výstav a kulturních projektů v jiných prostorách Prahy.
Vaši kritici namítají, že památník bude stát spoustu peněz, ale především bude daleko od současných pražských muzeí a galerií…
To je nesmysl, jsme uprostřed oblasti, které urbanisté přikládají největší potenciál rozvoje Prahy. Územní plán počítá se vznikem muzejního koutu či jak to jinak nazvat. Od Národního muzea povede pomyslný muzejní a galerijní prostor přes Muzeum hlavního města Prahy k DOXu a na druhou stranu zase přes Veletržní palác k Hradu a my jsme přesně v jeho zlomu, skoro až v energetickém středu. Navíc až okolo nádraží časem vznikne nová čtvrť, tak zde bude přímé napojení na metro, vlak a tramvaj. Náš památník nebude žádný statický pomník, který připomene desetitisíce mrtvých, ale daleko spíš chceme vybudovat něco jako kulturní centrum, kde se budou lidé setkávat, diskutovat o nejrůznějších tématech a dál se vzdělávat.
Nedávno jste položili základní kámen památníku, skoro 21 metrů vysokou kolej z autentických pražců, kterou navrhl sochař Aleš Veselý. Proč jste za autora tohoto objektu vybrali právě jeho?
Aleš Veselý má k nádraží hluboký vztah, za války do transportů vyprovodil svého otce i svou sestru. Navíc po válce dostal poblíž byt, z něhož se dodnes dívá na místo bývalého Radiotrhu, takže celý život přemýšlel o tom, jak tady zanechat svůj sochařský otisk. Taky je sochař monumentalista, který umí udělat sochu jako maják, a která se stane velkým gestem a zároveň zdviženým prstem celého místa.
Pavel Štingl (1960) vystudoval katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU. Natočil desítky filmových dokumentů převážně s historickou tematikou. V roce 2012 založil obecně prospěšnou společnost Památník Šoa Praha za účelem přestavby nádraží Bubny v Památník ticha.
Autor: Eva Janáčová, publikováno v Literárních novinách 4/2015.