Před pár dny jsem se vrátila z Izraele a palestinských území. Izraelci poslední dobou intenzivně spekulují, jestli jeden noční nálet na jaderná zařízení v Íránu postačí. Na protiizraelských demonstracích na Západním břehu nechybějí dělbuchy ani zápalné láhve, a tak Izraelci k rozhánění davů používají slzný plyn a napětí se stupňuje. Lidé na obou stranách bezpečnostní bariéry, která odděluje Izrael od palestinských území, si začínají s obavami šuškat, že začíná třetí intifáda, tj. ozbrojený boj Palestinců proti Izraeli.
Nemile mě proto překvapilo, že se letošní Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, který právě ve středu 13. března skončil, pouze okrajově věnoval izraelsko palestinskému konfliktu. Pamatuji doby, kdy na festivalu bylo uvedeno šest, někdy dokonce osm dokumentů, jež se věnovaly tomuto stále aktuálnímu tématu. Důvod, proč současný ročník nabízí pouze dva dokumentární filmy z této oblasti, se však netýká nedostatku nových dokumentů. Jsem si jistá, že v Izraeli či Palestině se v minulém roce natočilo více než pět kvalitních filmů, které se týkají otázky lidských práv. Jeden svět prostě pozapomněl na Izrael i Palestinu.
Volá Gaza
Palestinský film Volá Gaza je otevřeně politickým dokumentem, který popisuje každodenní život dvou nedobrovolně rozdělených rodin. Bodře uvědomělá Hikmat se z Gazy odstěhovala na Západní břeh kvůli práci. Už pět let neviděla svého nejstaršího syna, jenž zůstal u otce v izolované Gaze, a nedaří se mu proto získat od izraelských úřadů povolení navštívit svoji matku na Západním břehu. Druhý příběh se točí kolem Sámira, který studuje na univerzitě v Ramalláhu, tedy na Západním břehu a jeho rodina z Gazy nedostane povolení přijet ani na jeho promoci. Sámir se stejně jako jeho rodiče cítí být v kleci, bez izraelského povolení nemůže odjet do Jordánska, kde získal stipendium na studium režie. Je nucen se rozhodovat mezi studiem a svou rodinou, s níž již několik let komunikuje jen po telefonu a internetu. Volí nakonec domov, a tak se vzdává svých profesních snů a diváci na závěr filmu sledují jeho dojemný návrat do rodné Gazy.
Na dokumentu je kouzelné, jak mají Palestinci žijící na Západním břehu zkreslené představy o tom, co se děje v Gaze. Myslí si, že v Gaze je jen chudoba, tedy, jak mylně zmiňuje jeden aktér dokumentu: „Gaza, to jsou jen stany a plechové chatrče…“ Většina obyvatel Západního břehu v Gaze nikdy nebyla, mají informace jen z médií. Poněkud smutné také zůstává, že Izraelci jsou v dokumentu označováni pouze jako „okupanti“. Nikdo se ve filmu nezamýšlí nad tím, proč Izraelci nechtějí až na výjimky pouštět obyvatele Gazy přes izraelské území na Západní břeh. V tomto ohledu v dokumentu schází hlubší analýza či alespoň letmé rozkódování izraelské bezpečnostní politiky.
Neviditelní
Dokument Neviditelní vznikl v nizozemsko-izraelské koprodukci. Přibližuje život tří Palestinců – gayů, kteří se před svými úzkoprsými rodinami ukrývají v Tel Avivu, kde jedině mohou veřejně projevit svou sexuální orientaci. Problém však je, že ve městě pobývají ilegálně, protože jsou Palestinci. Jedinou šancí pro ně proto zůstává zažádat přes izraelské lidskoprávní organizace o azyl ve třetí zemi. Nejsympatičtější ze všech hrdinů je téměř sekulární muslim Louie, který žije v Tel Avivu již osm let, tedy od doby, co ho otec málem zavraždil, když se dozvěděl, že je gay. Na krku nosí přívěšek s Davidovou hvězdou, aby působil jako Žid a izraelští policisté ho nekontrolovali. I přes tohle krytí ho několikrát chytí a vyhostí zpět na palestinské území, kde na něho číhá vždy velké nebezpečí, poněvadž palestinská společnost je pořád velmi konzervativní a homosexualitu striktně odmítá. Všichni tři hrdinové odjíždějí s pomocí Izraelců nakonec do Evropy, kde začínají nově hledat své štěstí. Smutek po domovu v nich však pořád zůstává.
Dokument Neviditelní mě jednoznačně bavil. Představil totiž izraelskou i palestinskou společnost ve své bohatosti a různorodosti, přesně tak, jak ji znám ze svých cest. Nechyběly ani psychologicky laděné ponory do duší jednotlivých aktérů. Do mysli se mi pořád vtírá otázka, jestli by Louie byl gay i tehdy, pokud by ho v osmi letech neznásilnil jeden starší kamarád. Pravidelně ho pak sexuálně obtěžoval ještě několik let, dokud se neoženil.
V dokumentu je také zajímavé pozorovat, jak hlavní hrdinové milují svou zemi, kterou zprvu nechtějí vůbec opustit, a jak si váží tradiční arabské kultury a společnosti, přestože je neakceptuje jako gaye. Škoda jen, že podobných filmů z Izraele a Palestiny nebylo na festivalu Jeden svět uvedeno víc.
Autor: Eva Janáčová
Text vyšel 14. března 2013 v Literárních novinách.